čtvrtek 6. září 2012

Rozhovor se šéfem sítě koncentračních táborů


U stolu seděli dva muži.

Jeden byl vysoký, až groteskně vyhublý, v perfektně padnoucím černém obleku i brýlích, na rukou se mu blyštěly kožené rukavice ve stejné barvě. Bílé vlasy měl uhlazeny z čela a vzadu spoutány mimořádně elegantní sponou do krátkého vrkoče, pod bradou se na košili, jež si bělostí nezadala s vlasy, vlnila krátká vázanka v jeho (zřejmě oblíbené) černé barvě. Distingovaně upíjel vodu z vysoké sklenice a s blahosklonným úsměvem hleděl na osobu na protější straně stolu. Popravdě, hleděl naň asi tak, jak se člověk běžně dívá na švába, kterého právě rozšlápl – jeho výraz by se dal nejlépe popsat jako kombinace mírného pobavení a středního odporu.
Jeho protějšek vypadal, že si je toho vědom. Potil se, ošíval a nervosně pomžikával. Na jistotě mu nedodával ani fakt, že byl na rozdíl od mondénního pána naproti oděn v obleku, jenž mu byl místy poněkud malý. Břicho se mu přelévalo přes utažený opasek příliš těsných kalhot a neustále si shrnoval rukávy naopak příliš velkého saka.
Kolem vrčely kamery a houpaly se mikrofony, technici pobíhali z jedné strany místnosti na druhou a neurotická asistentka šéfa vysílání na firemním WC právě podruhé pohlédla na svůj oběd.
Rozsvítila se světla.
Nervosní muž si odkašlal.

Pane Lagerfelde, právě začínáme.“

Blahosklonný jen pokýval hlavou a zářivě se usmál.

Mužík si opět odkašlal, otočil se do největší kamery a spustil.

Vážení diváci, vítám vás u mimořádného vysílání našeho pořadu Úspěšní, bohatí, krásní a nenávidění. Dnešním vzácným hostem je muž, který vám každého čtvrt roku servíruje komplexy v tom nejluxusnějším balení – šéf sítě koncentračních táborů, pan Lagerfeld.“

Kamera najela na Lagerfeldův samolibý obličej.
Moderátor pokračoval.

Pane Lagerfelde, můžete nám pro začátek říci něco o sobě? Vaše dětství, dospívání, proč jste si zvolil tak ohavné povolání, historii vašeho pseudonymu...?“

Lagerfeld opět upil vody a natočil se ke kameře tak, aby jej zabírala bezpečně z toho nejnarcističtějšího úhlu.

Mé dětství ani dospívání není ničím zajímavé pro nikoho jiného než pro mne a moje umělecká značka vznikla z čisté potřeby po úderném jméně v mém – jak vy říkáte ohavném – povolání. Mimochodem, již jen prostý fakt, že jste pro jeho přiblížení zvolil toto slovo báječně dokresluje váš naprosto mizerný smysl pro estetiku.“

Sjel pohledem na moderátorovy vypouklé abdominální partie, jízlivě se ušklíbl a pokračoval.

Ostatně, vaše povolání považuji za ještě mnohem nemorálnější než mé. Co vás vedlo k tomu stát se oddaným poskokem státní televise?“

Moderátor zalapal po dechu.

Nebavíme se teď o mně!“

Nebavíme, pravda, asi bychom se unudili k smrti. Na střední jste jako uhrovitý mladík vedl školní noviny čistě z důvodu, abyste měl kde uveřejňovat výtrysky své pubertální nesoudnosti a když jste se rozhodoval, co dělat dál, bylo studium žurnalistiky jasnou volbou. Momentálně vlastníte dům za městem, kterému čouhá hypotéka z komína, dvě rozjívené děti, obtloustlou unavenou manželku, která se po studiu psychologie a dvou těhotenstvích zhlédla v esoterických naukách, po večerech s podobně postiženými přítelkyněmi hledá vnitřní bohyni a sex máte pouze tehdy, když vás dovleče na tantrický kurs. A váš dokonale udržovaný anglický trávník likviduje páchnoucí labrador. Ano, to by opravdu nebylo příliš interesantní povídání, že?“

Lagerfeld opět věnoval kamerám odlesk svého třpytivého chrupu a vyčkávavě hleděl na moderátora, který během jeho monologu úspěšně měnil barvy v rudofialovém spektru.

Tohle nemusím poslouchat!“

Ale musíte, vás za to platí. Já jsem tu host.“

Moderátor chvíli zuřivě třeštil oči, leč přesně tím směrem, kam je upřel, se nacházel šéf vysílání a dával mu gestikulací dosti jasně najevo, že pokračovat se bude, kdyby měl pro to někoho zastřelit.
Moderátor trudně vzpomněl na hypotéku (jak to ten chlap sakra může tak přesně vědět?!) a chvíli se rozdýchával k položení další otázky.

Takže...kde jsme to skončili...než jste mě začal bezdůvodně napadat. Ach, už vím, vaše práce. Proč jste si vybral zrovna vedení koncentračních táborů? Nepřipadá vám to nelidské?“

Lagerfeld se na něj zahleděl se směsicí lítosti a opovržení.

Samozřejmě, že je to nelidské. Musí být. Jen tak je totiž možno dosáhnout dokonalosti. Vy nejen že nemáte sebemenší špetku smyslu pro estetiku, vy dokonce nejste schopen ani elementárního vnímání krásy. Pokusím se vám tedy co nejjednodušeji vysvělit svou ideu, leč pochybuji, že vám to k něčemu bude, jste ztracený případ.“

Moderátor pro změnu zmodral.

Tedy – když se podívate na můj podnik, díváte se prismatem předpojatého člověka. Vidíte jen smrt a utrpení. Když pominu, že smrt a utrpení jsou všude kolem nás, jen dovedněji skryty (často právě pod četnými polštáři tuku), vaše poloslepé oči se zkrátka zarazí pouze na vnějšku a nejsou schopny dosáhnout hloub. Pod tím vším je totiž skryta ta pravá síla, pravá krása – dokonalost. To je má múza, moje láska, můj bůh, jediná entita, které sloužím.
Ano, vyhladovuji lidi k smrti, však nečiním tak z nějaké pomýlené touhy očistit svět od nižších ras, jak to dělal ten směšný, leč dobře oblečený pán (Hugo opravdu uměl ušít krásné uniformy, škoda, že se za to pak tolik styděl), k němuž jste se mne jistě chystal za chvíli přirovnat. Já je chci povznést na vyšší úroveň, zbavit balastu, dát jim na krátkou chvíli pocítit alespoň dotek dokonalosti. Činím tak způsobem možná pro mnohé pochybným a zavrženíhodným, ovšem nemám sebemenší problém si za ním stát.
Likviduji lidi a dělám to dokonale. Dělám to poeticky. Ano, to je to správné slovo – poetika. Poetika vyhlazování. Dokonale pracující mašinérie na zabíjení – cožpak to není přímo básnický obrat? Vše je krásně účelné, fungující! Nic nepřebývá, nic nechybí, vše je přesné, kola se točí a zapadají na ta správná místa a každá část své místo zná.
Viděl jste někdy plynovou komoru při práci? Skupina vejde a za chvíli se již z komína vesele kouří a v zimě je takříkajíc stále čím sypat náledí. Recyklace!“

Lagerfeld se zasmál.

Já jsem dokonce i dokonale ekologický! Absolutní recyklace. Z tuku kosmetika (a nemusím vám zajisté říkat, jaké obraty má kosmetický koncern, za kterým stojím), z vlasů ty nejjemnější náplně do polštářů, z těl popel, z popele posyp a dokonce i šperky. Nic nepřijde nazmar. Musím vám říci, jak jsem se tu poslouchal, že jsem sám se sebou mimořádně spokojen.“

Moderátor během jeho monologu otevíral naprázdno ústa a sípal. Konečně se mu podařilo najít ztracený hlas.

Lagerfelde...vy jste...vy jste...lidská zrůda!“

Káravé pozdvižení prstu v lesklé rukavici.

Vy máte ještě ke všemu problém se sémantikou! Ujasněte si laskavě, jestli jsem tedy nelidský nebo lidská zrůda. Z logiky z obou pojmů vyplývá, že obojím být nemohu.“

Moderátor vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

Ale...jestli vám jde tedy o tohle...proč ty nebohé lidi nutíte ještě ke všemu pracovat ve vašich továrnách? Proč předvádějí vaše oblečení? Vždyť je to odporné!“

Zkormoucený povzdech.

Vy se těch předsudků vskutku nikdy nezbavíte. Kolik si myslíte, že mne celá tahle služba nádherné mocnosti dokonalosti stojí? Musejí si na sebe vydělat, tedy pracují, dokud nepadnou a nejsou zrecyklováni. Nehledě na to, že konkrétně spousta mladých dívek i chlapců za mnou přichází zcela dobrovolně, s touhou stát se hvězdou mých proslulých přehlídek. Svět je žalostně nedokonalý; proto miluje dokonalost a chce se jí podobat, chce si na ni sáhnout, chce na ní vykonat soulož a to i za cenu smrti. To přece není tak těžké pochopit.“

Moderátor pracoval k infarktu.

Vy ty lidi ničíte! Nejen v těch vašich hnusných táborech, vy je ničíte všude! Protlačil jste do médií vaše zvrácené pojetí krásy, tu vaši takzvanou dokonalost, která není ničím jiným, než šklebící se umrlčí lebkou! Není vám ze sebe špatně?“

Truchlivý pohled.

Momentálně mi špatně spíš z vás, když už se musíte ptát. Lidé můj ideál milují. Jen se zeptejte své kulaté paní, jestli by nedala ty vaše dva bastardy, labradora, vás i sošku své měsíční bohyně za to, aby mohla být hvězdou mé show. Možná vám zalže, ale hluboko ve svém tukem obaleném srdci si bude myslet přesně to, co jsem teď řekl.“

Šéf vysílání v pozadí kamer signalisoval, že zbývá poslední minuta.
Moderátor vyčerpaně a zcela bezvýrazně zamžoural do kamery.

Náš pořad se chýlí ke konci. Já děkuji panu Lagerfeldovi za...podnětný rozhovor a těším se na shledanou s diváky zase za týden. Pane Lagerfelde, chcete ještě něco dodat?“

Široký úsměv.

Pokud někoho z diváků zaujala má mise za krásnější a dokonalejší svět, po skončení pořadu budou odvysílány kontaktní údaje, kde si mohou dohodnout prohlídku a poté nástup do některého z mých zařízení. Míst máme mnoho a věřte, nového materiálu je stále třeba. Přeji všem krásný den.“

Světla zhasla.
Lagerfeld vstal, nonšalantně se rozloučil se štábem, do místnosti vešla jeho eskorta – dvě neuvěřitelně vyzáblé dívky a dva uvěřitelně vychrtlí chlapci v překrásných stejnokrojích – a on, uprostřed svých věrných, hrdě odkráčel.
Přesně zesynchronisované kroky doznívaly do zvuků moderátorova tichého úpění. Lehl si na stůl a vzlykal.
Šéf vysílání k němu opatrně přistoupil. Moderátor zvedl hlavu a zaštkal.

Já končím! Na tohle nemám, koho sem přitáhneš příště? Belgického pedofila? Toho rakouského úchyla, který udělal šest dětí vlastní dceři? Sadistického sériového vraha?! Já se na tomhle už odmítám podílet!“

Pleskly dvě hlučné facky, až moderátor vzal hlavou o stůl. Do rytmu kapek krve z rozbitého nosu se mísila rozhodná slova šéfa vysílání.

Za prvé, na tomhle postu jsi, ty podřadný blbečku, jen proto, že moje žena a tvoje žena jsou nejlepší kamarádky už od školky a ani tvé výstupy mi nestojí za peklo, které by mne čekalo doma, kdybych tě vyrazil. Za druhé, měli jsme větší sledovanost než pohřeb hokejistů a to vůbec nemluvím o výdělku z reklam. Za třetí, asi tě budu fackovat častěji, neboť tvé nápady na další hosty byly vynikající!“

Rozhlédl se po studiu.

Kde je asistentka?! Ať už sakra vypadne od té mísy a zapíše si je!“

Jeden z kameramanů s k němu s obavou v očích pomalu přišel.

No...víte...ona už od té mísy vypadla dávno. Když odcházel Lagerfeld, nalepila se na něj a tak žadonila, ať ji rovnou vezme s sebou, že jí vyhověl.“

Šéf vysílání se rozzářil a radostně křičel.

Výborně! Výtečně! Znamenitě! Skvěle! Doufám, že ta bulimická kráva neumře dřív, než stihne aspoň jednu přehlídku. Asistentek se dá sehnat plno, ale mít na té jeho proslulé show někoho, kdo přišel od nás...to bude mediální žranice!“

Moderátor teskně vyl a žalostně pozoroval červenou stopu táhnoucí se od jeho nosu přes půl stolu.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.