U
stolu seděli dva muži.
Jeden byl vysoký, až
groteskně vyhublý, v perfektně padnoucím černém obleku i
brýlích, na rukou se mu blyštěly kožené rukavice ve stejné
barvě. Bílé vlasy měl uhlazeny z čela a vzadu spoutány
mimořádně elegantní sponou do krátkého vrkoče, pod bradou se
na košili, jež si bělostí nezadala s vlasy, vlnila krátká
vázanka v jeho (zřejmě oblíbené) černé barvě. Distingovaně
upíjel vodu z vysoké sklenice a s blahosklonným úsměvem hleděl
na osobu na protější straně stolu. Popravdě, hleděl naň asi
tak, jak se člověk běžně dívá na švába, kterého právě
rozšlápl – jeho výraz by se dal nejlépe popsat jako kombinace
mírného pobavení a středního odporu.
Jeho protějšek vypadal, že
si je toho vědom. Potil se, ošíval a nervosně pomžikával. Na
jistotě mu nedodával ani fakt, že byl na rozdíl od mondénního
pána naproti oděn v obleku, jenž mu byl místy poněkud malý.
Břicho se mu přelévalo přes utažený opasek příliš těsných
kalhot a neustále si shrnoval rukávy naopak příliš velkého
saka.
Kolem vrčely kamery a
houpaly se mikrofony, technici pobíhali z jedné strany místnosti
na druhou a neurotická asistentka šéfa vysílání na firemním WC
právě podruhé pohlédla na svůj oběd.
Rozsvítila se světla.
Nervosní muž si odkašlal.
„Pane
Lagerfelde, právě začínáme.“
Blahosklonný jen pokýval
hlavou a zářivě se usmál.
Mužík si opět odkašlal,
otočil se do největší kamery a spustil.
„Vážení
diváci, vítám vás u mimořádného vysílání našeho pořadu
Úspěšní, bohatí, krásní a
nenávidění. Dnešním
vzácným hostem je muž, který vám každého čtvrt roku servíruje
komplexy v tom nejluxusnějším balení – šéf sítě
koncentračních táborů, pan Lagerfeld.“
Kamera najela na Lagerfeldův
samolibý obličej.
Moderátor pokračoval.
„Pane
Lagerfelde, můžete nám pro začátek říci něco o sobě? Vaše
dětství, dospívání, proč jste si zvolil tak ohavné povolání,
historii vašeho pseudonymu...?“
Lagerfeld opět upil vody a
natočil se ke kameře tak, aby jej zabírala bezpečně z toho
nejnarcističtějšího úhlu.
„Mé
dětství ani dospívání není ničím zajímavé pro nikoho jiného
než pro mne a moje umělecká značka vznikla z čisté potřeby po
úderném jméně v mém – jak vy říkáte ohavném – povolání.
Mimochodem, již jen prostý fakt, že jste pro jeho přiblížení
zvolil toto slovo báječně dokresluje váš naprosto mizerný smysl
pro estetiku.“
Sjel pohledem na
moderátorovy vypouklé abdominální partie, jízlivě se ušklíbl
a pokračoval.
„Ostatně,
vaše povolání považuji za ještě mnohem nemorálnější než
mé. Co vás vedlo k tomu stát se oddaným poskokem státní
televise?“
Moderátor zalapal po dechu.
„Nebavíme
se teď o mně!“
„Nebavíme,
pravda, asi bychom se unudili k smrti. Na střední jste jako
uhrovitý mladík vedl školní noviny čistě z důvodu, abyste měl
kde uveřejňovat výtrysky své pubertální nesoudnosti a když
jste se rozhodoval, co dělat dál, bylo studium žurnalistiky jasnou
volbou. Momentálně vlastníte dům za městem, kterému čouhá
hypotéka z komína, dvě rozjívené děti, obtloustlou unavenou
manželku, která se po studiu psychologie a dvou těhotenstvích
zhlédla v esoterických naukách, po večerech s podobně
postiženými přítelkyněmi hledá vnitřní bohyni a sex máte
pouze tehdy, když vás dovleče na tantrický kurs. A váš dokonale
udržovaný anglický trávník likviduje páchnoucí labrador. Ano,
to by opravdu nebylo příliš interesantní povídání, že?“
Lagerfeld opět věnoval
kamerám odlesk svého třpytivého chrupu a vyčkávavě hleděl na
moderátora, který během jeho monologu úspěšně měnil barvy v
rudofialovém spektru.
„Tohle
nemusím poslouchat!“
„Ale
musíte, vás za to platí. Já jsem tu host.“
Moderátor chvíli zuřivě
třeštil oči, leč přesně tím směrem, kam je upřel, se
nacházel šéf vysílání a dával mu gestikulací dosti jasně
najevo, že pokračovat se bude, kdyby měl pro to někoho zastřelit.
Moderátor trudně vzpomněl
na hypotéku (jak to ten chlap sakra může tak přesně vědět?!) a
chvíli se rozdýchával k položení další otázky.
„Takže...kde
jsme to skončili...než jste mě začal bezdůvodně napadat. Ach,
už vím, vaše práce. Proč jste si vybral zrovna vedení
koncentračních táborů? Nepřipadá vám to nelidské?“
Lagerfeld se na něj
zahleděl se směsicí lítosti a opovržení.
„Samozřejmě,
že je to nelidské. Musí
být. Jen tak je totiž možno dosáhnout dokonalosti. Vy nejen že
nemáte sebemenší špetku smyslu pro estetiku, vy dokonce nejste
schopen ani elementárního vnímání krásy. Pokusím se vám tedy
co nejjednodušeji vysvělit svou ideu, leč pochybuji, že vám to k
něčemu bude, jste ztracený případ.“
Moderátor pro změnu
zmodral.
„Tedy
– když se podívate na můj podnik, díváte se prismatem
předpojatého člověka. Vidíte jen smrt a utrpení. Když pominu,
že smrt a utrpení jsou všude kolem nás, jen dovedněji skryty
(často právě pod četnými polštáři tuku), vaše poloslepé oči
se zkrátka zarazí pouze na vnějšku a nejsou schopny dosáhnout
hloub. Pod tím vším je totiž skryta ta pravá síla, pravá krása
– dokonalost.
To je má múza, moje láska, můj bůh, jediná entita, které
sloužím.
Ano, vyhladovuji lidi k
smrti, však nečiním tak z nějaké pomýlené touhy očistit svět
od nižších ras, jak to dělal ten směšný, leč dobře oblečený
pán (Hugo opravdu uměl ušít krásné uniformy, škoda, že se za
to pak tolik styděl), k němuž jste se mne jistě chystal za chvíli
přirovnat. Já je chci povznést na vyšší úroveň, zbavit
balastu, dát jim na krátkou chvíli pocítit alespoň dotek
dokonalosti. Činím tak způsobem možná pro mnohé pochybným a
zavrženíhodným, ovšem nemám sebemenší problém si za ním
stát.
Likviduji lidi a dělám to
dokonale. Dělám to poeticky. Ano, to je to správné slovo –
poetika. Poetika vyhlazování. Dokonale pracující mašinérie na
zabíjení – cožpak to není přímo básnický obrat? Vše je
krásně účelné, fungující! Nic nepřebývá, nic nechybí, vše
je přesné, kola se točí a zapadají na ta správná místa a
každá část své místo zná.
Viděl jste někdy plynovou
komoru při práci? Skupina vejde a za chvíli se již z komína
vesele kouří a v zimě je takříkajíc stále čím sypat náledí.
Recyklace!“
Lagerfeld se zasmál.
„Já
jsem dokonce i dokonale ekologický! Absolutní recyklace. Z tuku
kosmetika (a nemusím vám zajisté říkat, jaké obraty má
kosmetický koncern, za kterým stojím), z vlasů ty nejjemnější
náplně do polštářů, z těl popel, z popele posyp a dokonce i
šperky. Nic nepřijde nazmar. Musím vám říci, jak jsem se tu
poslouchal, že jsem sám se sebou mimořádně spokojen.“
Moderátor během jeho
monologu otevíral naprázdno ústa a sípal. Konečně se mu
podařilo najít ztracený hlas.
„Lagerfelde...vy
jste...vy jste...lidská zrůda!“
Káravé pozdvižení prstu
v lesklé rukavici.
„Vy
máte ještě ke všemu problém se sémantikou! Ujasněte si
laskavě, jestli jsem tedy nelidský
nebo lidská zrůda.
Z logiky z obou pojmů vyplývá, že obojím být nemohu.“
Moderátor vypadal, že se
každou chvíli rozpláče.
„Ale...jestli
vám jde tedy o tohle...proč ty nebohé lidi nutíte ještě ke
všemu pracovat ve vašich továrnách? Proč předvádějí vaše
oblečení? Vždyť je to odporné!“
Zkormoucený povzdech.
„Vy
se těch předsudků vskutku nikdy nezbavíte. Kolik si myslíte, že
mne celá tahle služba nádherné mocnosti dokonalosti stojí?
Musejí si na sebe vydělat, tedy pracují, dokud nepadnou a nejsou
zrecyklováni. Nehledě na to, že konkrétně spousta mladých dívek
i chlapců za mnou přichází zcela dobrovolně, s touhou stát se
hvězdou mých proslulých přehlídek. Svět je žalostně
nedokonalý; proto miluje dokonalost a chce se jí podobat, chce si
na ni sáhnout, chce na ní vykonat soulož a to i za cenu smrti. To
přece není tak těžké pochopit.“
Moderátor pracoval k
infarktu.
„Vy
ty lidi ničíte! Nejen v těch vašich hnusných táborech, vy je
ničíte všude! Protlačil jste do médií vaše zvrácené pojetí
krásy, tu vaši takzvanou dokonalost, která není ničím jiným,
než šklebící se umrlčí lebkou! Není vám ze sebe špatně?“
Truchlivý pohled.
„Momentálně
mi špatně spíš z vás, když už se musíte ptát. Lidé můj
ideál milují. Jen
se zeptejte své kulaté paní, jestli by nedala ty vaše dva
bastardy, labradora, vás i sošku své měsíční bohyně za to,
aby mohla být hvězdou mé show. Možná vám zalže, ale hluboko ve
svém tukem obaleném srdci si bude myslet přesně to, co jsem teď
řekl.“
Šéf vysílání v pozadí
kamer signalisoval, že zbývá poslední minuta.
Moderátor vyčerpaně a
zcela bezvýrazně zamžoural do kamery.
„Náš
pořad se chýlí ke konci. Já děkuji panu Lagerfeldovi
za...podnětný rozhovor a těším se na shledanou s diváky zase za
týden. Pane Lagerfelde, chcete ještě něco dodat?“
Široký úsměv.
„Pokud
někoho z diváků zaujala má mise za krásnější a dokonalejší
svět, po skončení pořadu budou odvysílány kontaktní údaje,
kde si mohou dohodnout prohlídku a poté nástup do některého z
mých zařízení. Míst máme mnoho a věřte, nového materiálu je
stále třeba. Přeji všem krásný den.“
Světla zhasla.
Lagerfeld vstal, nonšalantně
se rozloučil se štábem, do místnosti vešla jeho eskorta – dvě
neuvěřitelně vyzáblé dívky a dva uvěřitelně vychrtlí
chlapci v překrásných stejnokrojích – a on, uprostřed svých
věrných, hrdě odkráčel.
Přesně zesynchronisované
kroky doznívaly do zvuků moderátorova tichého úpění. Lehl si
na stůl a vzlykal.
Šéf vysílání k němu
opatrně přistoupil. Moderátor zvedl hlavu a zaštkal.
„Já
končím! Na tohle nemám, koho sem přitáhneš příště?
Belgického pedofila? Toho rakouského úchyla, který udělal šest
dětí vlastní dceři? Sadistického sériového vraha?! Já se na
tomhle už odmítám podílet!“
Pleskly dvě hlučné facky,
až moderátor vzal hlavou o stůl. Do rytmu kapek krve z rozbitého
nosu se mísila rozhodná slova šéfa vysílání.
„Za
prvé, na tomhle postu jsi, ty podřadný blbečku, jen proto, že
moje žena a tvoje žena jsou nejlepší kamarádky už od školky a
ani tvé výstupy mi nestojí za peklo, které by mne čekalo doma,
kdybych tě vyrazil. Za druhé, měli jsme větší sledovanost než
pohřeb hokejistů a to vůbec nemluvím o výdělku z reklam. Za
třetí, asi tě budu fackovat častěji, neboť tvé nápady na
další hosty byly vynikající!“
Rozhlédl se po studiu.
„Kde
je asistentka?! Ať už sakra vypadne od té mísy a zapíše si je!“
Jeden z kameramanů s k němu
s obavou v očích pomalu přišel.
„No...víte...ona
už od té mísy vypadla dávno. Když odcházel Lagerfeld, nalepila
se na něj a tak žadonila, ať ji rovnou vezme s sebou, že jí
vyhověl.“
Šéf vysílání se
rozzářil a radostně křičel.
„Výborně!
Výtečně! Znamenitě! Skvěle! Doufám, že ta bulimická kráva
neumře dřív, než stihne aspoň jednu přehlídku. Asistentek se
dá sehnat plno, ale mít na té jeho proslulé show někoho, kdo
přišel od nás...to bude mediální žranice!“
Moderátor teskně vyl a
žalostně pozoroval červenou stopu táhnoucí se od jeho nosu přes
půl stolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.