Tentacles & Bambiraptor
Kolosální chapadla a jiné fantastické příběhy
čtvrtek 14. července 2016
Některé věci jsou ukryty hluboko
čtvrtek 13. června 2013
Démoni a děvčátka
"Kdo ti to udělal?"
"Démon."
"Démon?"
"Démon ze skryté zahrady", ukázala rukou k plotu, za kterým bujela tmavozelená vegetace.
"Tam žije démon?"
"Ano, prosím."
"A jak vypadá?"
"Jeho pravou podobu prý nikdy nemůžu vidět. Je tak strašlivá, že bych na místě umřela hrůzou - a kdyby náhodou ne, roztrhaly by mě jeho drápy a zuby. Tak si vždycky vezme lidské tělo a tvář, aby mi neublížil."
"Zajímavé. A co je tedy tohle?" ukázal opět na škrábance.
"Nehoda. Za chvíli to zmizí a nikdo o ničem nebude vědět, říkal."
Zasmál se. "Ty se nějak vyznáš."
"Já ani ne, to on."
Přimhouřil oči a po kočičím způsobu se usmál. "Jistě. Vždycky je to 'on', kdo za všechno může. Jen nemít odpovědnost, nevinně obcházet kolem, vrhat kradmé pohledy a potajmu se nenápadně dotýkat. A to vůbec nemluvím o šatech. Proč nosíš tohle, co?" zlehka zatáhl za rukáv jejích šatů. Byly to hezké šaty, bílé a růžové, s mašlemi a krajkou.
"Je s nimi něco špatně? Nesluší mi?" vyděšeně vykulila oči.
"Právě naopak. V tom to je."
"A to je špatně?"
"Ale vůbec ne! Jen se pak nesmíš divit démonům."
"Však já se jim nedivím," pronesla s úlevou, "vůbec se jim nedivím. Tedy jemu. A jeho ruce mám ráda, i když má ostré nehty. On umí i hladit, víš?"
Jeho úsměv připomínal kočku Šklíbu v tom nejlepším rozpoložení.
"To moc rád slyším, že si s démonem tak dobře rozumíte. Je to užitečné a předchází to nepříjemnostem. "
Uchopil ji za špičky prstů a druhou rukou ji zamyšleně pohladil po rozcuchaných vlasech.
"Nechceš mi toho démona ukázat?"
Překvapeně se na něj podívala. "Ale to přece nemusím, přece ty sám" - položil jí jemně, ale důrazně prst na drobná ústa a opět si hluboko v útrobách až bolestivě uvědomil. jak je to stvoření stojící před ním maličké a křehké. Zdvihl jí něžně bradu a promyšleně vtiskl lehký polibek na hebké rty. Roztřásla se. Odtáhl hlavu, povzbudivě na ni mrknul a pevně jí stiskl dlaň.
"Pojď! Přece nechceš nechat démona čekat!"
Zajíkavě se nadechla, malá ručka zmizela v té jeho, která se z její perspektivy zdála obrovská a pevným krokem vykročila směrem k zahradě. Nechal se vést.
Při průchodu rezavou brankou se na malý moment zarazila, ale pak srdnatě vešla do zeleného přítmí jako první.
Démon se zjevil záhy a byl něžnější než kdy dřív. Byla to něha zvláštní a divoká; avšak takové již jsou jejich zvyky a bylo by pošetilé - zvláště od malých holčiček, které si s nimi chtějí hrát - se proto na ně zlobit.
pátek 24. května 2013
Teplé pozadí Georika B. aneb životní začátky mé buzny [historie postavy do RPG kampaně]
Chlapec si tak začal, k mírné nelibosti svých soudruhů ve společné ložnici, vyšlapávat cestu prvního opatova miláčka. Nejdřív mu náhlá odtažitost spolumníšků přišla líto, ale pak rozumně usoudil, že to jsou stejně jen v kutnách navlečení balíci a jemu nesahají ani po členky hubených nohou a plně se soustředil na své studijní i soukromé aktivity.
A byly to blažené roky. Jak si Georik všiml, většině hochů začaly být s příchodem puberty doteky, natož snahy o hlubší kontakt, velice nepříjemné až odporné. U sebe zpozoroval pravý opak, což jej mírně vykolejilo. Na druhou stranu, v jeho situaci byla minoritní sexuální orientace daleko více positivem, než čímkoliv jiným. Opat byl z jeho vývoje takřka nadšen a jako dárek ke čtrnáctým narozeninám mu jeho doposud nazrzlé vlasy obarvil namodro. Georik se mohl zbláznit nadšením. Druhý dárek byl prosaičtější, avšak oboustranně uspokojující - poprvé si vyzkoušel, jaké to je být nahoře. Zalíbilo se mu to velice velmi.
Zdálo se, že štěstí a snad i nějaké kariéře nestojí nic v cestě, když tu postihla Georika jedna z mnoha životních ran a jeho přítel, rádce a ochránce opat byl z blíže neurčených důvodů z kláštera odvolán a na jeho místo dosazen člověk mnohem méně něžných způsobů. Nastal prudký sestup po příčkách klášterní hiearchie; jako bývalý oblíbenec ex-představeného v klatbě se rázem stal terčem četných ústrků, posměšků a k jeho zděšení hlavně hračkou ve zvrhlých rukou nového abbého. A že to nebyly ruce nikterak laskavé, ba naopak se v nich až příliš často vyskytoval bič, či jiné, ještě důmyslnější nástroje k působení bolesti.
Georika uvrhl vývoj situace do stavu takřka permanentní deprese. Že je převor odpudivý by ještě zkousl (a nezkousl), občasné zmermomocnění nasucho by s pomocí mastí taktéž přežil, avšak vystavování sadistickému terroru rozhodně snášet odmítal - ne že by se na jeho názor ten starý zvrácenec někdy zeptal.
Z do té doby klidného a místy i veselého mladíka se stala jakási plačtivá zombie, která jedinou útěchu nacházela ve sklepě u sudů s mešním vínem či lihovinami a zejména v zahradě, kde jednou při oblíbené hře Zašiju se přede všemi a hlavně před tím prasákem zúročil dlouholetou četbu všeho, co nemělo ani tu nejmenší souvislost s náboženstvím. Zde totiž, v odlehlém koutě a nikým léta nepovšimuty, rostly jisté, velmi speciální houby. Georik se při jejich prvním spatřeném málem dal do tance, ovšem ovládl se a raději jich pár sesbíral a okamžitě zkonsumoval. Nemýlil se, tohle byl jeho lístek do ráje, nebo minimálně lístek z pekla. Od tohoto památného momentu snášel svůj trpký úděl o něco lépe a nikdy nikam nevycházel bez sáčku se svými jednonohými přítelkyněmi.
Po čase se okamžiky jeho plné střízlivosti daly spočítat na ruce nešikovného dřevorubce a Georik po většinu bdělé doby víc povlával, než chodil nebo seděl. Jeho další proměna pochopitelně neušla okolí, ovšem i při své takřka permanentní zfetovanosti dokázal být příčetný a úskočný tak, aby na jeho výlety nikdo nepřišel a klášterem se brzy rozšířila pověst, že to nemá zkrátka v hlavě úplně v pořádku. Ne že by Georik někdy dal na mínění okolí, ale v jednom z jasnějších momentů si palčivě uvědomil, že by s takovou mohl taky skončit v jednom z hrozivých domů šílenství, na lodi bláznů nebo na hranici. A ten obscénní sadista, který se tu vydává za probošta, by si jeho výslech jistě užil po všech stránkách.
Od toho okamžiku začal pečlivě plánovat svůj útěk. Nasušil si vydatnou zásobu hub, v klášterní jídelně stopil misku a v jeden večer, kdy se představení odebrali na sídlo místního šlechtice ku slavnosti, půlka jeho spolumnichů proháněla ženské v nevěstinci a druhá půle vypíjela sudy ve sklepě, se ukryl na vůz mezi koše s ovocem z klášterní zahrady, aby tam prožil nepohodlnou noc a ráno byl odvezen neznámo kam, rozhodně však co nejdál.
Ještě několikrát si vyzkoušel roli černého pasažéra, když konečně uznal za vhodné z jedné bryčky polehoučku vystoupit a dát se na tvrdou a osamělou dráhu žebravého mnicha.
Po výstupu chvíli zadumaně hleděl střídavě na rozbahněnou cestu a na své nohy, na nichž se skvěly kristusky. Jako doplněk image působily báječně; jako obuv už výrazně hůř. Všechno lepší nežli bič! dodal si v duchu odvahy a vykročil pravou nohou do bláta.
úterý 19. února 2013
Hra - Můj bůh je lepší než tvůj bůh!
pondělí 17. září 2012
Pekelný fastfood
čtvrtek 6. září 2012
Rozhovor se šéfem sítě koncentračních táborů
čtvrtek 26. července 2012
Herní recense - Jade Empire Special Edition (2007)
zdroj: wikipedia.org
Pro mytologie oblastí Dálného východu mám celoživotně slabost – svět, ve kterém se prohánějí devítiocasí liščí démoni, duch může dostat do hlavy větví, upíři skáčou sounož a nákazu šíří zabodnutím hnilobně zelených nehtů si snad nelze neoblíbit. Je mi tedy záhadou, proč jsem si na Jade Empire vzpomněla až pět let po vydání, ale nešť, lepší pozdě než nikdy.
Hru má na svědomí Bioware, dříve uznávaná RPG modla (skvělá série Baldur's Gate a výtečné dva díly Knights of the Old Republic), v současnosti jsou komentáře k jejich produktům spíše rozpačité – jak Mass Effectu, tak Dragon Age se již nedostává tak jednoznačně kladného přijetí jako starším sourozencům. Neposoudím, zda jsou rozpaky oprávněně, neb tyto tituly jsem doposud nehrála, jen mohu podotknout, že již první díl Neverwinter Nights (včetně datadisků) není žádný zázrak.
Ale zpět k Nefritovému císařství.
Už při instalaci mne poněkud rozladil fakt, že snad většina z oněch 8 GB místa na disku, které hra schramstne, dle výpisu instalovaných částí pravděpodobně padá na nerůznější videa (hra samotná nezůstala mému rozladění nic dlužna a množstvím cutscén, animací. či videí mi mírně lezla na nervy). Též mne dojala její neschopnost správně detekovat versi DirectX a po umístění „aktualisace“ z disku se vůbec odmítla spustit. Stránky Waffen MS však projednou vše vyřešily a třetí přepsání Directů úplně stejnými Directy naštěstí vedly ke konečnému nikolivěk řešení, nýbrž úspěchu a bylo možno započít hru.
******** NÁSLEDUJÍCÍ TEXT OBSAHUJE SPOILERY ********
Jak bývá v čínských příbězích zvykem, na počátku se člověk nachází v malé vesnici ve škole bojových umění mistra Li a hned má možnost cítit se důležitě, neb je nejlepší student (a zanedlouho se také dozví, že dokonce třímá ve svých rukou osud celého světa). Dle zákonů pravděpodobnosti je posléze škola i s vesničkou vypálena, přátelé zabiti, mistr (který není tím, čím by se zdál být a ne, není ani sova) unesen a hrdina se vydává záchrannou a pomstychtivou misi v jednom.
Děj tedy nevyniká přílišnou originalitou, vzhledem k settingu mi konkrétně tohle nijak nevadilo. Horší je, že vzdor 3D nevyniká ani plastičností – ať už postav, úkolů či voleb. Vše je jaksi ploché a to platí zejména o společnících. Opět, nevadila by mi jejich zřejmá šablonovitost - princezna unikající z paláce v přestrojení, trpaslík, errm, pardon, jednoduchý bijec se sekerami, bývalý nástroj útlaku obtížený vinou, duchovní svět vidoucí kamarádka z dětství či zloděj-gentleman s mrtvou rodinou za zády i v srdci nejsou samy o sobě nic zas tak špatného, jenže to by jejich šablona nesměla být zoufale placatá a dialogy mělké. Jediný ze spolubojovníků, kdo mi přišel skutečně zajímavý, byla malá mrtvá holčička obsahující nejprve jednoho démona, posléze démony dva a nakonec zas jen jednoho...ano ano, jeden je „světlo“ a druhý „temnota“ – nepřekvapivé, ovšem milé.
Úkoly jsou na tom přece jen lépe – sice se často omezují na proslulé „jdi a přines“ či „jdi a vymlať“, nicméně občas se mezi nimi objeví výjimka. Asi nejvíce mě potěšil záskok v divadelní hře a argumentační souboj se Sirem Roderickem, také nutnost proniknout mezi inkvisitory díky různým možnostem vyřešení nebyla špatná.
Samotný Lotosový květ mne ovšem vzápětí dost zklamal a tím se dostávám k tomu, co mě na Jade Empire rozčilovalo asi nejvíce – přílišná přímočarost, nutící hráče jen k jednomu řešení toho kterého questu. Příklad za všechny je zrovna Lotosový květ – chtěla jsem nefritovému golemovi dát úlomek duše otroka a ne toho šílence z posledního patra kobek a postupovat při infiltraci poněkud...jemněji apromyšleněji. Smůla, mazej do třetího patra, zneschopni golema a pak koukej soubojovat, krytí prozrazeno, hra si zkrátka jede na jediné trase a nedovolí hráči uhnout ani o píď.
Podobně nepříjemně překvapily i cesty otevřené dlaně a sevřené pěsti. Osoba vládnoucí sevřenou pěstí je hrubiánský vrah, osoba s otevřenou dlaní zase dobromyslný strýček Všezařídilaniczatonechtěl. Nehledě na fakt, že k nějakým závažnějším volbám se člověk dostane až téměř před koncem hry – když pominu souboj démonů o tělo holčičky, tak k něčemu skutečně rozhodujícímu dojde až v klášteře při situacích Ruka smrti a spoutání společníků ano/ne a zabití/ovládnutí Vodní dračice ano/ne.
Na jednu stranu by to bylo logické – čím je děj závažnější a jde v něm o víc, tím spíš dochází i těžším dilematům, jenže u Jade Empire dilemata neeskalují od menších k větším, ona jen dlouho nejsou vůbec žádná.
V úplném závěru jsem byla naopak takřka nadšena jedním ze způsobů zakončení – ať už ten „dobrý“ nebo „zlý“ nejsou nijak zvlášť interesantní, ovšem ten třetí byl vyloženě rozkošný. Hero and The Glorious Strategist je skvělá odpověď na všechno – ostatně aby taky ne, když není třeba otázek. Úplně na mě v tu chvíli zafoukal svěží severokorejský vánek.
Další výtka patří lokacím – ne že by byly ošklivé, naopak, takové liščí nebe bylo ňuňu, ostatně celá grafika Jade Empire je oku lahodící, jen jich bylo zatraceně málo. Alespoň u hlavního města jsem naivně doufala, že bude alespoň budit zdání jakési rozhlehlosti (proč jsem si jen kdysi stěžovala na velikost města Baldur's Gate, co bych za ni nyní dala), když je to samotné srdce monumentální říše...opět smůla. K tomu se váže další věc – hra je strašlivě krátká. Což při její jednoduchosti a povrchnosti asi není úplně špatné, alespoň nemá šanci začít nudit nebo štvát, leč těch 10-15 hodin čistého času (splněny téměř všechny úkoly kromě těch, které jsem plnit nechtěla a prolezeno vše, co se prolézt dalo) mi přijde hodně málo.
Dobrá, hrát to na jinou obtížnost než nejnižší by mi asi délku natáhlo opakováním bojů, ovšem to není zrovna způsob natažení délky dohrání, který by se mi zamlouval.
A když už jsem u těch soubojů – bojové styly jsou rozmanité, na různé nepřátele se musí používat různé věci, takže člověk nestráví celou hru tím, že všechny jen kope a hlavně nejsou příliš těžké (na nejnižší obtížnost určitě ne), což je, upřímně řečeno, při jejich četnosti asi ta hlavní věc, která mě zajímá.
Navzdory všem výše zmiňovaným výtkám musím říci, že hra jistou pohádkovou atmosféru má, hraní Jade Empire mne velice bavilo a hodiny, které jsem s ním strávila, nepovažuji za ztracené a též, až na občasné divné ustřelení kamery a za celou dobu hraní asi dva pády, neoplývá technickými nesrovnalostmi (nebo se u mě minimálně neprojevily). Jen jsem asi od dílka, které se odehrává v mnou oblíbeném prostředí a jež má na svědomí firma, od níž jsem měla v rukou většinou samé kvalitní kousky, něco lepšího a pravděpodobně i hlubšího.
Odkazy: