Některé věci jsou ukryty hluboko.
Stočené, spící, leží ve vlhké,
hnijící hlíně u kořenů světa, nevědomé, nedýchající,
tiché a strašlivé.
Nemáme pro ně jména, nebo jsme je
už dávno zapomněli. Jakoby pro nás už neexistovaly - a přece,
když je noc chladná a na nebi září hvězdy, vzdálené a možná
již dávno mrtvé, výsměšná světélka naší vlastní
pomíjivosti, jako by se cosi vzadu v hlavě probudilo a slizkým
chapadlem se dotklo těch částí mysli, o kterých rádi tvrdíme,
že u nás již vlastně nemají místo. Dotyk je prosáklý
páchnoucí věčností a prastarým děsem a nutí nás ustrašeně
spěchat k nejbližšímu teplému světlu a přístřeší, daleko
od nekonečné oblohy. Nejsou to dobré věci; rozhodně ne "dobré"
dle jakékoliv lidské definice - avšak nejsou ani "zlé".
Jsou cizí, ve všech aspektech toho slova.
“To je vážně ono? Vždyť tady
jsou akorát stromy!”
Helena se ani neobtěžovala zakrýt
otrávenost v hlase. Že ji ta povedená trojka magorů potáhne přes
půl Evropy, aby nakonec viděla něco, co vypadá jak Boubín a
ještě u toho mokla, protože co je to za nápad, jet do Anglie v
červenci...sice tak nějak předpokládala, ale naplnění jejích
obav ji skutečně nepotěšilo.
Miloš ji chlácholivě chytil kolem
ramen. “No tak, Helčo. Když už ses k nám přidala, zkus to
aspoň neotravovat ostatním. My za to nemůžeme, že tě ten blbec
před prázdninami pustil k vodě a letěl do Chorvatska s jinou.“
Potlačila chuť se bratrovi vyškubnout
a vlepit mu facku, prohloubila svůj už tak dost kyselý výraz a
rty jen naznačila tiché Debile. Zasmál se, poklepal jí na
spánek a otočil se k ostatním, tedy dalšímu hochu a dívce,
kteří spíš sdíleli jeho nadšení než Helenino znechucení.
Zrovna se dívali do mapy. Dívka cosi potichu říkala, kluk
rezolutně přikyvoval a mával přitom telefonem.
„Tak co, trefili jsme to? Vlasto?“
Dívka zvedla hlavu a usmála se.
„Jasně! A to prosím podle středověké mapy. GPS sedí a jak
všichni vidíte, jsme kousek od lesa. Navrhuju rozbít tábor a pak
se pustit do průzkumu.“
Během následujících dvou hodin
stály na louce dva úhledně postavené stany, pečlivě ohraničené
ohniště a druhý z mladíků, na kterého volali Ctirade, se
předváděl, jak umí sekat polena. Na studenta filozofické fakulty
zvládal tuto činnost opravdu mimořádně.
Helenu z toho rozbolela hlava a s
hrůzou si uvědomila, že tu s nimi buď bude muset podle domluvy
strávit celých čtrnáct dní, nebo se odsud nějak dostat do
Londýna sama a zaplatit si novou letenku zpátky do Prahy. Proč
musí její pitomý bratr studovat zrovna archeologii, nebo co to
vlastně dělá, táhlo jí hlavou, zatímco zhnuseně zkoumala
trávu, na kterou se nesmírně opatrně usadila. Změnu prostředí
potřebovala jako sůl, ale tahle se jí rychle a jistě přestávala
líbit.
Trojice nadějných studentů se
mezitím vyzbrojila lopatkami, krumpáči a štětci a vyrazila na
obhlídku okolí s důrazným doporučením, ať Helena zůstane
hlídat tábor a nechodí nikam sama. Žádný strach, co bych tu asi
dělala, já hrabání se v hlíně jako koníčka rozhodně nemám,
odfrkla si v duchu.
Když skupinka zmizela za nejbližší
otočkou, rozhodla se Anglie zřejmě ukázat přívětivější
tvář, pomalu přestalo krápat a vysvitlo slunce. Vida, třeba to
tady nebude úplně k ničemu. Vytáhla nafukovací lehátko,
převlékla se do bikin a jala se chytat bronz. Z polospánku, ze
kterého se vytrhovala jen chvílemi a navíc zřejmě z nezvyku ze
zvuků přírody a kterážto vytržení používala k obrácení
slunci vystavené plochy, ji plně probraly až hlasy navrátilců.
Ke svému překvapení zjistila, že se vlastně už stmívá.
„Já ti říkal, že si tu nakonec
něco najdeš. Pokud počasí vydrží, vrátíš se opálená skoro
jako od moře,“ halasil Miloš a cenil na ni svoje koňské zuby.
„Ale něco jsi nám teda uvařit mohla,“ dodal lehce vyčítavým
tónem. „Jako bych snad uměla vařit,“ odsekla uraženě.
Trojice umouněnců (co proboha dělali, že vypadají, jak kdyby
lezli bažinou?!) se rozchechtala na celé kolo a Ctirad za
všeobecného veselí začal vynášet z auta zásoby konzerv. Při
pohledu na do kotlíku pleskavě dopadající kusy podivné hmoty, na
obalu nazývané Trenčianský párok s fazulou, se Heleně mírně
zvedl žaludek. To bude fakt dovolená za všechny peníze. Aby
odpoutala pozornost svých očí i uší od přípravy krmě, ze
zdvořilosti se zeptala, jestli našli něco zajímavého. K jejímu
smutku zřejmě ano, neb začali mluvit jeden přes druhého o
zdejším bohatém nalezišti a ukazovat jí kusy nějakého dřeva.
„To jsou tedy poměrně obvyklé
nálezy. Ale chceme prozkoumat les důkladněji a dál, tohle jsou
všechno věci z okrajů,“ Vlasta mávla rukou neurčitě směrem
ke středu lesa.
„A co jako čekáte, že tu objevíte?
Vždyť to ani nevypadá, že by tu něco stálo,“ ohrnula Helena
pohrdavě rty.
Odpovědí jí byl jen smích. Jen se
mi pošklebujte, já se už rozhodit nenechám. Večer tedy nadále
probíhal jen v šeptaném trojhovoru a jednom vzdorném mlčení.
Všichni však brzy usnuli, únava z cesty byla docela znát.
Následující dny se nesly v podobném
duchu: Miloš, Ctirad a Vlasta ráno vstali, najedli se vyrazili do
lesa hledat cokoliv zajímavého, Helena se opalovala, běhala s
tabletem po okolí v marné snaze chytit signál, nebo si četla. V
duchu si libovala nad nápadem vzít čtečku, neboť nepochybovala,
že její čtenářský vkus by byl ostatními minimálně
okomentován a poslední, na co měla náladu, bylo poslouchat 'co je
to za hovadinu' – i když, kromě Miloše nestála nikomu moc za
pozornost. Všichni byli věčně zahrabaní v mapách, v lese, hlíně
nebo debatách na téma les, mapy a hlína. Popravdě, docela se jí
tu začínalo líbit, přesně tohle možná potřebovala.
Osmého dne ji ze stránek generické
young adult novely o krásném inkubovi vyrušil táhlý jek nesoucí
se z lesa. Ztuhla a překvapeně si uvědomila, že se už setmělo a
že se její bratr s přáteli podivně opozdil. Jek se opakoval a
nabíral na intezitě. Nedokázala poznat, jestli křičí muž nebo
žena, ale znělo to, jako by majitele hlasu něco rvalo na kusy.
Ovládla chuť začít křičet taky, popadla baterku a nůž a
poplašeně zalezla do auta. Jekot ještě chvíli pokračoval, pak
náhle přestal a kolem se rozhostilo slyšitelné, tíživé ticho.
Třesoucími se prsty zmáčkla mobil.
Fungoval, ale signál tady prostě neměl. Zírala na hodiny a pomalu
odpočívátala minuty. Srdce jí bušilo k zbláznění. Po dlouhé
půlhodině zaslechla znovu hlas, tentokrát známý a artikulovaný.
„Helenó!“ To volal Miloš. Vylezla z auta a hleděla směrem k
lesu, od kterého se k ní blížilo několik postav blikajících
baterkami.
Chtěla jim vyběhnout naproti, ale
něco velmi rozhodného vzadu v hlavě ji důrazně varovalo před
sebemenším přiblížením se k lesu. Zůstala stát v kruhu světla
ohně a čekala, až přijdou blíž.
Po chvíli potácivě dorazili. Zajíkla
se, když viděla, jak jsou zřízení. Zkrvavení a špinaví,
vláčeli v rukou Vlastu, která vypadala suverénně nejhůř.
Posetá modřinami, podrápaná po tváři i celém těle, oblečení
rozervané, po nohou i rukou jí stékala krev, jako kdyby se po ní
projel kombajn.
„Co...co se vám stalo, co se jí
stalo?!“, přeskočil jí hlas. Chtěla ještě dodat, že to chce
určitě nemocnici a ne jen medičku ve třetím ročníku, ale
nevypravila ze sebe víc.
„Rozdělili jsme se, už ráno, sešli
jsme se v poledne, všichni byli ještě v pořádku. Konečně jsme
se dostali do asi nejstarších částí lesa...měli jsme se sejít
před dvěma hodinami na okraji a ona tam nebyla...šli jsme ji
hledat, přibližným směrem, kam od nás odcházela, ačkoliv tam
mohla jít kamkoliv, ten prales je sakra velkej...“, rozrušením
se mu třásl hlas, „pak jsme slyšeli ten křik. Nevěděl jsme,
jestli je to ona nebo ne, ale rozběhli jsme se tím směrem...bylo
to přímo do středu, cesta tam byla strašná, několikrát jsme
spadli a pomlátili se o kameny a ležící mrtvý stromy, rozumíš,
tam není cesta, tam není nic, jenom stromy, těžkej vzduch, hlína
a kamení...pak jsme ji našli, panebože...“ na chvíli se odmlčel
a snažil se ovládnout. „Ležela na takový mýtině, strašně se
svíjela a řvala. Ruce a nohy měla tak zamotaný do kořenů a
šlahounů, až to vypadalo, že ji ten les drží a nad ní se
válelo cosi…já nevím, jako mlha? Vlnilo se to kolem ní a když
jsme se blížili, tak jsem cejtil, že mě to vnímá.
Ne vidí, ale nějak vnímá
a že je to něco nepopsatelně cizího a zlýho a
nemoh se na to vlastně podívat, míhalo se mi to jen jakoby na
okrajích spektra...a měl jsem dojem, že když bych to viděl přímo
před sebou, tak na místě umřu...pak to bylo najednou pryč,
akorát tam ležela ona a už byla tichá, jenom vzlykala a něco
blekotala, nerozuměli jsme jí ani slovo, jasnej šok...ježiši, já
se tady vykecávám, už jsme mohli bejt dávno někde v civilizaci,
Ctirade, nahoď auto!“
K všeobecnému
nepřekvapení auto nefungovalo.
„Do
prdele, to je jak v nějakým debilním horroru!“ Mělo to zřejmě
znít drsně, ale když to Ctirad pronášel rozklepaným hlasem,
nějak to tak neznělo.
Helena
se mezitím zvládla vzpamatovat natolik, aby našla lékárničku.
Teď s ní rozpačitě stála a dívala se na
dívku, kterou mezitím složili do trávy. Studium medicíny jí
kupodivu s její nechutí ke krvi moc nepomáhalo. Vědomí vlastní
momentální důležitosti ji ovšem
drželo natolik, aby zvládla klukům přikázat, ať přinesou
nějaké lůžko a svítí, zatímco ji ona bude dávat do pořádku.
Bez sebemenších
řečí mladíci vykonali požadované. Její seběvědomí vzrostlo.
Sklonila
se nad Vlastou a nejdřív jí omyla obličej. Tomu vpodstatě nic
nebylo, kromě pár modřin a škrábanců a oteklého rtu, jako od
rány pěstí. V týle měla bouli, nejspíš někde upadla na kámen,
snad nebude mít otřes mozku...pomalu se přesunula k hrudníku,
přičemž ještě zaregistrovala na krku rýhu jako od provazu.
Trnitého provazu.
Tytéž stopy pak našla na rukou a prsou. Pomalu se uklidňovala,
začínalo to vypadat, že kromě rány do hlavy jsou všechna
zranění vesměs povrchová, byť ošklivá. Zejména prsa měla
rozedraná opravdu šeredně,
jako
kdyby jí přes ně opakovaně něco přejíždělo drápy. Přešla
k taktéž poškrábanému břichu a ztuhla. Od pasu dolů byla
Vlasta praticky nahá a podle
stop v klíně
to jasně vypadalo, že s ní poměrně nedávno někdo prudce
souložil, nejspíš přes
její zuřivý odpor. Zvedla
oči, ve kterých se odrážela směs zhusení a děsu a podívala se
na bratra. „Jo...to jsme si...všimli. Muselo jí to udělat něco
v tom lese…s tím jsme ji
tam už našli. Nečum na mě tak, vypadáme snad, že jsme si s ní
užili a pak ji zvalchovali, nebo co?“
„Takže ty mi
tady tvrdíš, že ji tam znásilnila snad ta mlha? Nebo strom? Jako
v tom starým filmu, se kterým jsi mě jako malou strašil? Vypadám,
že jsem snad úplně blbá?!“
„Nevypadáš,
seš. Chodící důkaz, že na medinu vezmou všechno, co dejchá a
zvládne se to naučit telefonní seznam nazpaměť. Nemel a dej ji
nějak dokupy, ať ji můžeme v nejhorším zítra někam aspoň
odnést,
když to zkurvený auto bude dál stávkovat.“
Vrhla se na něj a
začala do něj bušit. Vlepil jí facku, což ji rozzuřilo a začala
se prát s tím větší zuřivostí. Ctirad se je zoufale snažil
odtrhnout, když najednou zaslechli Vlastu, což bylo účinnější
než kýbl ledové vody.
Jasným,
avšak trochu ochraptělým hlasem si prozpěvovala zčásti něco v
jazyce, kterému nikdo z nich nerozuměl (pokud
to byl jazyk a ne náhodná směs skřeků),
zčásti recitovala jakési
říkanky v rodné řeči.
„Nesmíš
chodit do lesa když dýchá
a spí. Spící kameny, spící
stromy, spící příšery, spící mlha, až
vzbudíš, tak uvidíš. Když
zasadíš stromeček, vyroste ti chlapeček. Nemá kůži, nemá,
nemá, spousta zubů, oči, oči, ruce, ruce, krev...“ začala se
pološíleně hihňat.
„Co
to kurva blábolí?“
vykoktal Miloš. Helena byla
uvnitř mrtvá hrůzou, ale neodolala nahrávce na smeč: „Jestli
ji v tom lese fakt ojel strom, tak jí z toho asi hráblo.“
Nadechl
se k odpovědi, ale zarazil se. Uvědomil si, že už nějakou dobu
není to děsivé ticho, ale že slyší z lesa podivný soubor
zvuků. Některé byly pleskavé a slizké, jiné vrzavé a tuhé.
Další tupě a valivě
dopadaly na
hlínu. A blížily se.
Ctirad se pokoušel
zběsile startovat auto, ale to na rozdíl od lesního sboru mlčelo.
Sevřel v rukou volant. „Vypadni ven! Rychle, pomoz mi s ní,
půjdeme pryč.“
„Kam
pryč? Nejbližší vesnice je dva dny cesty autem.“
Chór zesílil.
Vlasta
najednou vstala, poněkud potácivě a pustila se do jakési podivné
a křečovité nápodoby tance. Helena ji chtěla zase položit, ale
ucouvla, když jí oči sjely na její břicho. Bylo velké
a hýbalo se.
Mozek jí chvíli
zpracovával viděné a dospěl k rozhodnutí to už nedělat. Helena
s řevem vyběhla do tmy, co nejdál od zvuků, co nejdál od stromů,
co nejdál od kamenů, pryč...
Muži
na sebe chvíli vytřeštěně
zírali a pak vyrazili za ní.
Tančící
ženě se po rozbité tváři rozhostil mír. Přišli všichni, aby
ji podpořili v její těžké hodince. Cítila je všude kolem sebe,
jak se kolem ní shlukli, jejich doteky, vůni, vědomí. Ty blázny
chytí a přivedou na správné místo, aby bylo utišeno to, co spí
pod spícími ležícími, spícími stojícími, spícími
plynoucími. Ona svou oběť dá teď,
aby se pak vsákla do
životodárné hlíny a byla s těmi, kdož hlídají.
Pozn. aut.: povídka se umístila na 2. místě v soutěži Rokle šeré smrti 2015