Chaos vládne

Drobný muž v dlouhém kaftanu vztekle udeřil do stolu, u kterého nervózně poposedával. Baňky, křivule a jiné podezřelé aparáty plné bublajících různobarevných tekutin, dotčeně nadskočily a kniha ležící těsně u okraje se převážila a spadla s tichým zaduněním na zem, kde zůstala ležet rozevřená na prázdné stránce, připomínajíc němou výčitku.

Zase! Už zase!,

rozkřikl se mužík rozčileně.

Už zase nic. Ať udělám, co udělám, nic nevychází, vůbec nic. K čertu, vsadím se, že bych ztroskotal i při pokusu o uvaření čaje.

Vyčerpaně se sesul na židli a těkal pohledem po místnosti. Ta vykazovala všechny znaky, že jest obývána osobou angažovanou v hermetických vědách. Většinu prostoru zabíraly knihy s podivnými ornamenty a neznámými písmy na obalech, plně okupovaly všechny kusy nábytku včetně lůžka a kde neležela kniha, tam se povaloval pergamen, pero, hůlka nebo skleněná nádobka s podivuhodnou substancí. Nad vším tím chaosem bděl obraz očividně velmi rozrušeného muže v turbanu. Sedící po něm hněvivě loupl pohledem, avšak portrét, ač se tvářil sebevíc nepříčetně, tuto drzost nikterak neopětoval a stále měl svůj kamenný výraz člověka, který právě spatřil peklo v celého jeho nádheře a nemůže se z toho vzpamatovat. Živý napřáhl prst k neživému:

Ty! Díky tobě ode mne stále někdo očekává výkony hodné génia! To sis, při vousu Prorokově, nemohl tehdy vybrat jinou hurisku než mou prapraprabábu a nemohl jsi potomka alespoň zapřít? Co já teď můžu dělat, když už musím nosit tvoje jméno? Kdybych se jmenoval jinak, nikdo by ani nepípl, vybral-li bych si jiné povolání nebo nebyl-li bych v tomto tak dobrý, ale s tím prokletým jménem…prý není možné, abych byl zároveň Alhazred a nejneschopnější alchymista v Sanaá. Ba ne, kdepak v Sanaá, jsem určitě nejhorší alchymista na světě. Do pekla se vším!

Vyskočil ze židle a zuřivě nakopl nejbližší knihovnu, aby se vzápětí stal svědkem zázračného deště knih, jeden mimořádně těžký svazek mu vyrobil pod okem efektní modřinu. Znechuceně se opět posadil a pod vousy si rozčileně mumlal – naprosto neúčinné – kletby.

Celý život se zoufale snažil naplnit očekávání těch, kteří při zaslechnutí jeho jména upadali v posvátnou úctu, aby jej po zjištění, jak se to s jeho schopnosti má ve skutečnosti, provázeli výsměchem. Zažil i pár povedených činů, leč byly tak malé a bylo jich tak málo, že v žádném případě nepřebily lavinu smůly. Mnohokrát si říkal, že by měl zkusit něco jiného…jenže jednak nevěděl co, nikdy nikdo (a ani on sám) ani na vteřinu neuvažoval, že by nebyl alchymistou a byla to jediná věc, ve které sice nevynikal, ale o níž alespoň něco věděl…jednak nic nezaručovalo, že by byl v jiném oboru činnosti lepší. A alchymie ho bavila! Tedy, bavila ho v představách, kdy se mu dařilo vše, na co jen sáhl, kdy odvážně objevoval nové spisy v nedostupných pouštních tvrzích, bojoval s vyvolanými monstry (a samozřejmě uměl vyvolat monstra, ne se jako posledně jen přiotrávil výpary z lektvaru) a vítězil, sklízel obdiv a uznání…v žlutošedé realitě všedního dne mu mysl začala těkat, jak jen se do nějakého pokusu pustil, od čtení svitků neustále někam odbíhal, soustředění se vytrácelo…občas si říkal, jestli jeho neschopnost náhodou nepramení z neschopnosti se plně koncentrovat, nicméně ani akce, u kterých se soustředil, až mu lezly oči z důlků, nedopadaly k jeho spokojenosti.

Možná je skutečně načase zkusit něco jiného.

Nebo…nebo pokračovat v tom dosavadním a zkusit to JINAK.

Zamyšleně otevřel nejbližší knihu a prohlížel zaklínadla. Vždy se přesně řídil tím, co bylo psáno, teď je načase to převrátit. Chvíli uvažoval, zda má zkoušet pouze číst od konce, ale to se mu zdálo příliš snadné a určitě to už někdo zkoušel před ním. Ne, on přijde s něčím originálním – namátkou si posbírá části jednotlivých postupů z a dá je dohromady…a uvidí. Nebo neuvidí. Pravděpodobně se nestane nic, ovšem co když právě naprosté zmatení povede k úspěchu?

Usmál a se připravil si vodní dýmku. Zatímco labužnicky vyfukoval kouř, zkoumal hřbety knih ve svých knihovnách a vybíral první oběť nové metody. Potměšile mrkl i na obraz slavného předka a najednou se nahlas rozchechtal. Vyskočil z křesla a popadl veliký, zdobený svazek, na kterém se jasně blýskal zlatě vyvedený nápis NECRONOMICON a divil se, že ho to nenapadlo rovnou. Která kniha by pro něj mohla být vhodnější?

Zapálil tlusté černé svíce, připravil si dlouhý list pergamenu a brk, zavřel oči, otevřel Knihu mrtvých jmen, otevřel oči, pohlédl do knihy, zapsal řádek zaklínání, zavřel knihu a opakoval celou proceduru od začátku. Pergamen se utěšeně plnil spoustou spolu (možná jen zdánlivě) nesouvisejících vět, svíce pomalu mizely, na alchymistově čele perlil pot a ruka mu počínala váznout. Pokračoval však, dokud neměl list až po okraj zaplněný chaosem vydestilovaným z chaosu.

Osvěžil se pohárem vody a podobně šíleným způsobem, jakým psal, počal zakreslovat na podlahu magické runy a obrazce a během krátké chvíle nebylo v pokoji pro křídou malované znaky kam šlápnout.

Zapálil louče, postavil se k první čmáranici, ke které ho to táhlo a se zalíbením studoval svůj rukopis. Oči mi žhnuly doposud nepoznaným nadšením a poprvé v životě se cítil jako někdo, jako statečný dobrodruh a bystrý vynálezce. Pár minut se v tomto pocitu hřál a rozhodně si umínil jej zapamatovat a pečlivě uchovat v hlavě pro chvíle, kdy mu bude mizerně.

Nadechl se a počal jasným hlasem vykřikovat věty zapsané zběsilým Abdulem:

SHURUPPAL SELAH!

ZI DINGIR ANNA KANPA!

KAKAMMU! SELAH!

ASHTAG KARELLIOSH!

IA GAASH! IA SAASH! IA KAKOLOMANI-YASH!

INANNA ZI AMMA KANPA! BI ZAMMA KANPA!

ZAHRIM ZAHGURIM! AXXANNGABANNAXAXAGANNABABILLUKUKU!

TUSHTE YESH SHIR ILLANI U MA YALKI!

ISS MASS SSARATI SHA MUSHI LIPSHURU RUXISHA LIMNUTI!

IA MASS SSARATU! IA MASS SSARATU! IA MASS SSARATU ZI KIA KANPA!

BARRA ANTE MALDA! BARRA ANGE GE YENE! GAGGAMANNU!

UTUK XUL TA ARDATA!

SHAMMASH SHA KASHSHAPIYA KASSHAP TIYA EPISHYA MUSHTEPISH TIYA!

UTUG XUL ALA XUL GIDIM XUL MULLA XUL DINGIR XUL MASQIM XUL

ZI ANNA KANPA!

ZI DINGIR NENLIL LA NINKURKURRAGE KANPA!

INA ZUMRI YA LU YU TAPPARRASAMA!

(…)

Evokace byla jako bez konce, muž chraptěl, téměř mu vypovídal službu hlas, nicméně pořád ze sebe chrlil jednu větu za druhou.

Když přečetl poslední, přivřel unavená víčka a zhluboka se nadechl. Bedlivě naslouchal, ale nezdálo se mu, že by se vzduchem šířil zvuk andělské trouby nebo pekelného rohu.

Povzdychl si, a upřel zrak na obraz svého předka. Ani s ním se neudála žádná změna. Znovu si povzdychl, tentokrát o poznání zklamaněji. V koutku duše sice tušil, že tento bláznivý pokus nemá nejmenší šanci na úspěch, ale kouzlo okamžiku ho tak pohltilo, že během vyvolávání věřil v jeho zdar.

Je načase poohlédnout se po jiném zaměstnání, běželo mu hlavou, zatímco otevíral okno, aby do komnaty mohl vzduch. Vyklonil se ven a vyhlédl to tmy. Otočil se zase nazpět, když mu blesklo vyčerpanou myslí, že je tu něco špatně. Vyklonil se znovu a zkoumal temnotu před sebou. Nikde nebylo vidět ani jediný záblesk ohně, v černočerné blýskavé noci zářily jen vzdálené hvězdy.

Možná je velmi hluboká noc a všichni spí…ale ne, že by nesvítil ani emírův palác? A budky stráží? To je nemožné! Leda…leda, že by se skutečně něco stalo.

S loučí v ruce se připlížil ke dveřím a opatrně je otevřel. Obraz, jež viděl z okna, se nijak nezměnil, pouze se zvětšil a rozšířil. Nikde nebylo nic, co by upomínalo na lidskou přítomnost, ne, nikde nebyl ani zlomek přítomnosti čehokoliv živého. Jen tma, chlad a mrtvé ticho. Sjel očima z horizontu na své zápraží a zděšeně vykřikl. Tmavá noc posetá hvězdami se rozprostírala i v místech, kde by se měla nacházet pevná země. Kam se všechno ztratilo?!

Zorničky se mu náhle rozšířily poznáním, vzpomněl na svůj šílený nápad, jeho neméně šílenou realisaci a tiše zaúpěl. Tohle všechno (tohle nic!) vlastně způsobil on. To je strašlivé…a obrovské. Bušící srdce se začalo uklidňovat a zděšení se měnilo v radost. Ani si nevšiml, že začal pohybovat rty:

Poprvé v životě jsem něco dokázal a všechen život za to zaplatil…životem. Je to tedy veliká věc, možná největší, jaká se kdy udála. Hm, určitě největší, vždyť co může být většího než konec existence?

Zarazil se a do prázdna se rozlil jeho nadšený úsměv.

Zbytek života strávím hledáním toho, co se se vším stalo! A pokud možno to navrátím do původního stavu. Stanu se nejen ničitelem světů, ale i jejich stvořitelem, stanu se bohem!

Šťastně se zasmál, zabouchl dveře a rozžal další louč.

Okna malého domku visícího uprostřed ničeho v ohromném prázdném prostoru se teple rozzářila do okolní temnoty.

Pozn. autora: Ono zaklínání zde použité nepochází z mé hlavy, ale ze "skutečného Necronomiconu", tuším, že ze spisku zvoucího se Simon Necronomicon.