Pobaveně jsem tu větu ještě jednou zopakoval a zkoumavě se zahleděl se na vodní dýmku pyšně trůnící na stole. Byla opravdu krásná – vysoká, modře, zeleně a zlatostříbrně pomalovaná, se šlahounem ústícím v hubičku ve tvaru hlavy jakéhosi podivného zvířete, nejspíše hyeny. Proto mi také při mém putování Egyptem padla v jistém malém krámku do oka, coby sběratel jsem taktéž ocenil fakt, že byla, minimálně dle přiložené dokumentace, stará pár století. Prodavač po zjištění předmětu mého zájmu projevil až komické nadšení, neustále žvatlal lámanou angličtinou něco o skvělém vkusu a jako vrchol přidal onu povídačku o plnění přání (samozřejmě, tradičním způsobem skrze džina v dýmce). Když jsem pohlédl na cenu, bylo mi jasné, proč ji tak vehementně vychvaluje – pokud bych si ji pořídil, stal bych se vzápětí majitelem kuřácké potřeby v ceně (těžko říci, jestli i v hodnotě) menšího tryskáče. Konversačním tónem vzdělaného bělocha jsem se mužíka otázal, jak se džinská služba expresní výplně přání aktivuje, odpověď mne rozveselila ještě více – údajně stačí zabafat a věřit v moc dýmky. Výborně, ani rukou nebudu muset hnout, Aladdín se proti mně nadřel, zasmál jsem se tehdy. Stařík na mě po tomto vtípku významně mrkl a jako bych v jeho očích uviděl záblesk jakési nesouhlasné moudré zlomyslnosti (vím, zní to absurdně), až mne z toho trochu zamrazilo. Byla to ovšem jen setina vteřiny a vzápětí měl ve tváři zase vysoce profesionální výraz obchodníka.
Dýmku jsem nakonec zakoupil a celou cestu v letadle prožil v nervózních obavách, zda mi nevymění zavazadla či si nepřivezu domů jen hromádku střepů. Aerolinie se tentokrát vytáhly, neboť vzácný náklad dorazil v pořádku a tak dnes, hned první večer po příletu jsem nacpal dýmku dobrým černým tabákem a rozechvěle čekal, až se mi rozehřeje uhlík.
Po celou dobu pokuřování jsem si usilovně sugeroval, že uvnitř je džin – jelikož jsem nikdy neviděl jiného, představoval jsem si ho jako toho z Disneyho animáku – ale ani po skončení druhého uhlíku se z dýmky nesoukalo nic jiného, než vonný kouř.
Zasmál jsem se a v duchu pogratuloval prodavači, že i mě, racionálně uvažujícího člověka západního typu na chvíli svedl k tak směšnému a zbytečnému pokusu. Jak by mohl v dýmce žít džin? Nevěřícně jsem sám nad sebou zakroutil hlavou a šel spát.
…
…
…
„Tak co?“
„Nic, čekal jsi snad něco jiného? Zabafal si, neuvěřil tomu ani na minutu a šel spokojeně spát. Vsadím se, že i kdyby mu při prodeji vysvětlil, že nebydlím v dýmce, ale že je tato pouze jakýmsi portálem, který mne dokáže přivést z naší sféry do jeho, nevěřil by mu ani slovo.
Myslím, že práce ze Země nás už obtěžovat nebude.“
„Obtěžovat, bývalo tam tak hezky…podle mě je to spíš smutné.“
„Smutné, ale očekávatelné.“
„To asi ano. Podej mi oříšky, prosím.“
Džín, který ani vzdáleně nepřipomínal toho z Disneyho filmu se natáhl po misce, přes celou obrovskou barevnou a všelijak se vlnící místnost ji podal druhému a poté si mohutně potáhl z navlas stejné dýmky, jaká právě tiše chladla na stolku o realitu dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.